já a On 12

21. května 2008 v 0:00 | Anelys |  Příběhy
"Ty máš televizi v pokoji?"
"Jasně. Ty ne?"
"Cože? Ty se ptáš, jestli v pokoji, který je ve tvém zámku, mám televizi? To máš snad vědět, ne?"
"Za prvé to není tak úplně můj zámek…"
"Však víš, jak to myslím!"skočila jsem mu do řeči.
"Za druhé"pokračoval: "do toho pokoje, kde bydlíš, nechodím. Tak a teď už pojď."postrčil mě.

Prošli jsme kolem Johnova kutlochu. Náhle jsem s Paddym po boku stála před dveřmi jeho pokoje.

"Chci, abys šla první. Otevři dveře."

Otevřela jsem je a vzápětí toho litovala. Odněkud ze shora na mě spadlo něco černýho. Zařvala jsem a jakoby se mi na chvilku zastavilo srdíčko. Nemohla jsem dýchat. Paddy se za mnou nezřízeně lámal smíchy.

"Ty blbečku! Mohls mě zabít! Co kdybych dostala infarkt?"
"Já nevěděl, že tě…hahaha…dokáže vystrašit plyšák! Hahaha!"popadal se za břicho.
"Strašně vtipný!"zašklebila jsem se.
"Tak promiň, ale nemohl jsem odolat."řekl, vstoupil do pokoje a rozsvítil.

Vkročila jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře. Přede mnou na zemi ležela plyšová černá kočka. Tak tohle je ten ďábelský nástroj, ze kterého jsem málem oněměla hrůzou. Zvedla jsem ji a rozhlédla se kolem.

Pokoj byl vymalován světlými barvami a byl rozdělen velkým paravánem na dvě části. Za tou zakrytou jsem odhadovala postel a tak. V té druhé bylo velké okno a sedačka ve tvaru L se stolem, uvelebená před televizí.

"Posaď se tady."vyzval mě Paddy a ukázal na sedačku.
"To by mě nenapadlo."
"Zase vtipná, co?"pousmál se: "Tenhle paraván je tu většinou roztažený jen tak do čtvrtky, ale když jsi tu ty, musel jsem ho roztáhnout víc. Věř mi, je za ním neuvěřitelnej nepořádek. Lepší nevidět."
"Myslíš, že bych z toho mohla mít větší šok než z tý plyšový kočky?"
"No nechci se přeceňovat, ale asi jo."zakřenil se.
"Na."podala jsem mu plyšáka.
"Jen si jí nech. Můžeš jí žmoulat při tom horroru."
"Tak dík."

Kecla jsem si na sedačku s kočkou v klíně. Na stolku přede mnou byly svíčky a mísa plná popcornu.

"Tys přichystal i občerstvení, to je prozíravý."
"To víš."pousmál se, zapálil svíčky a zhasnul normální světlo: "Atmosféra musí být."
"Nejseš na ty atmošky nějak vysazenej?"
"Asi jo."řekl a posadil se vedle mě.
"Kdy to má začít?"
Mrknul se na hodinky a zapnul telku.
"Asi za dvě minuty."
"Co to vůbec má být?"
"Nevím přesně. Asi něco s duchama."
"Já si to myslela."
"Jakto?"

"No, od doby kdys měl tu halucinaci, sis podle mě slíbil, že už si nebudeš pouštět filmy s krvežíznivýma stvůrami. Co kdybys měl vidinu přímo uprostřed koncertů, jak po tobě jdou fanoušci? Vlastně žádná změna oproti normálu. Akorát by přibilo trošku krve."
"Prohlídlas mě."
"Jen si nemysli i filmy s duchama dokážou být zákeřný. I když po halucinaci, kde jsem v hlavní roli já a v běžným potkávání se semnou jsi uspěl. Uvidíme."
"Jak v potkávání?"
"No, potkáš mě a nelekneš se, to je úspěch."
"Ty jsi trdlo, na tobě není nic k leknutí."
"Tak to máš nějakej zákal v oku a nevíc jsi mě neviděl po ránu."
"Ale nepovídej, náhodou…"
"Hele už to začíná."přerušila jsem ho.

Celý horror byl o tom, jak se jedné ženské zjevuje duch malého kluka, který chce nějak předat vzkaz svojí matce, která si vyčítá jeho smrt.

Vlastně to ani nebyl horror, spíš strašidelné drama. Celou dobu jsem od Paddyho seděla asi čtyřicet centimetrů. Po očku jsem sledovala, jak se tváří. Měl takový soustředěný výraz a krabatil čelo. Aby toho nebylo málo, tak jsem se při závěrečné srdcervoucí scéně rozbrečela jako želva. Paddy si toho všiml, ač jsem to maskovala, jak jsem mohla.

"Ty jsi ale cíťa."řekl něžně.
"Já za to nemůžůůů."řvala jsem dál.
"Tumáš kapesník."podal mi ho.
"Co báb dělat, když se buseli takhle rozloučit?"vysmrkala jsem se.
"Vždyť je to jen film, já myslel, že horror, ale i tak."
"Tak to vysvětli mým slzným kanálkům."

Na obrazovce televize běžely titulky. Paddy ji vypnul. Pokoj teď ozařovalo jen matné světlo svíček. Vysmrkala jsem se způsobem slon hraje na trombón. Podívala jsem na Paddyho.Podle jeho výrazu asi něco říkal.

"Promiň, něco jsi říkal?"
"Jo, ale úplně jsi mě uzemnila svým mocným fukem."řehtal se.
"Nech toho. Co jsi teda říkal?"
"Ptal jsem se, jestli se ti chce spát?"
"Ani moc ne. Co tobě?"
"Taky ne. Tak tu ještě chvilku buď. Pokecáme."
"Dobře a o čem?"
"Třeba mi můžeš říct něco o sobě?"zeptal se.
"Hlavně to ne. Usnul bys tu. Můj nudný život se tvému rušnému životu nevyrovná."
"Neusnu. Právě, že můj život je takovej, no, takovej jakej je. Pro mě bude tvůj život fascinující. Povídej mi o sobě. Prosím"udělal psí očíčka a já zhypnotizovaně přikývla.

Vyprávěla jsem mu o svých rodičích, o městě, kde bydlím, o škole, o kamarádech, prostě o všem. Z Paddyho se stala moje vrba. Ptal se mně na maličkosti. Třeba co jsme všechno dělali na školním výletě a podobně. Došlo mi, že tohle nikdy nezažil. Je sice super mít tolik sourozenců, ale i tak člověk potřebuje změnu prostředí. Tu, jak jsem odhadovala, asi neměl.

"Dost o mně. Jsi na řadě."vyzvala jsem ho.
"Ani bych neřekl."
"Cože? Vždyť jsem ti vyprávěla svůj životní příběh."oponovala jsem.
"To je pravda, ale já toho o tobě chci vědět ještě víc. Co máš ráda a co ne a tak."
"Nejsi náhodou náročnej?"
"Ani se mi nezdá."zakřenil se, jak bylo jeho zvykem.
"Tak jo. Mám ráda červenou a modrou barvu. Miluju všechno vanilkové. Nesnáším lidi s nedostatkem taktu a hemžení mraveniště. Spokojen?"
"Jo, ale přiblížila bys mi to hemžení mraveniště?"

"Samo o sobě mi mraveniště ani mravenci nevadí. Naopak, líbí se mi jejich vzájemná spolupráce, ale nahání mi hrůzu to jejich hemžení. Je jich tolik, vleze na tebe jeden, setřeš ho a máš jich na sobě dalších pět."
"Aha. Tak tohle jsem ještě nikdy neslyšel."
"Tak vidíš, proto jsem ti to nechtěla říct."
"Ale jdi ty."
"Teď je řada na tobě."
"Už je nějak pozdě."
"Ne, ne, nechceš udělat to, co si myslím."
"Víš, chce se mi už spát, je pozdě."
"To nemyslíš vážně."
"Myslím. Je čas jít spát."oznámil mi a já jsem na náznak protestu vstala.
"Ne, já si tady vyleju srdíčko a ty nic? V žádným případě!"

Jakmile jsem to dořekla, vzal mě Paddy za ramena, otočil a vyvedl ze dveří.

"Nemysli si, že si to nevyberu."
"Stejně si mi neřekla všechno."
"A to?"
"Tvoje lásky."řekl a odhodil si z čela neposedný pramen vlasů, který se mu uvolnil z culíku.
"Abych ti řekla tohle, musíš se zas otevřít ty mně."zašeptala jsem a odcupitala do pokoje.

Zavřela jsem za sebou dveře a zády se o ně opřela. Celá jsem hořela, akorát ruce jsem měla úplně ledové. Přiložila jsem si je na obličej a svezla se na zem. Sakra, co se to se mnou děje, říkala jsem si.

Uslyšela jsem nepatrné zavrzání. Přitiskla jsem ucho na dveře a vytušila zvuk kroků blížících se ke mně, až se zastavily před pokojem. Podívala jsem se na škvíru pod dveřmi a uviděla matné světlo, jakoby ze svíček. Znovu jsem přitiskla ucho na dveře a čekala, co bude dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Calypso Calypso | E-mail | Web | 21. května 2008 v 19:13 | Reagovat

Super super super!

Že by se nám Paddy do ni zamiloval? :oD

Honem pokráčko

2 urgona urgona | Web | 21. května 2008 v 20:38 | Reagovat

héj, to je goooood goood a ještě jednou goooooooooood!

3 Lucinka Lucinka | 6. června 2008 v 23:45 | Reagovat

já bych se mu vyplakala na ramínkuuu...

4 Johanka Johanka | Web | 7. prosince 2008 v 22:58 | Reagovat

:-) ta smrkací scéna nemá chybu :-D ...je to prostě dobrý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama