já a On 10

10. května 2008 v 22:54 |  Příběhy
K obědu se vrátili už i ostatní. Jimmy mě ujistil, že potvrzení od doktora mají na škole.Poděkovala jsem.
Po obědě jsem vyrazila na zahradu. Přes své nové brýle jsem viděla hodně do dálky. Zas tak nový nebyly, jen opravený, ale byly čistý. Já je nikdy nedokážu vyčistit tak, aby na nich nebylo nějaký smítko. Vždycky objevím novou a novou šmouhu. To už pak dochází i trpělivost. Obdivuju lidi, které neštvě, že když si nasadí po náročném pětiminutovém čištění brýle, najdou ještě větší šmouhu než předtím, ale stále zůstávají v klidu. (Čestný skautský, že hadřík peru!) Já jsem většinou na nervy.
Jelikož jsem teda viděla do dálky, zpozorovala jsem u brány toho bodyguarda, co mě před dvěma dny ,,uvítal". Vydala jsem se k němu. Trošku náročnější cesta, říkala jsem si, když jsem si dělala asi třetí přestávku v chůzi. Konečně jsem k němu dorazila a odlehčila noze.
"Dobrý den." pozdravila jsem.
"Ale dobrej, slečinko. Tak co, už je noha v pořádku?"
"Ještě ne, ale jde to. Chtěla jsem se zeptat, co je s tím mým foťákem?"
"Ten já ti nemůžu zatím vrátit. Jak jsem říkal minule, až budeš odcházet."
"Ale...to je jedno. Zeptám se na to Jimmyho."
"Ty je smíš takhle oslovovat?" zeptal se a povytáhl obočí.
"Ano." odpověděla jsem a zadívala se mu do očí. Něco jimi blesklo a mě naskočila husí kůže. Koukal na mě jako na hadr od podlahy. Už mi nepřipadal tak sympatický jako předtím.
"To je snad nějaký problém?"
"Ne, ale jsi tu sotva pár dní a už je oslovuješ jménem, zato já jsem tu tři měsíce a ..." nedopověděl.
Radši jsem se rozloučila a šla se podívat na Máňu. Chvíli jsem si s ní hrála. I když jsme obě dvě měly zraněnou nohu, ona vypadala čileji.
Pak jsem se vydala zpět do zámku. Nevím, proč mě to napadlo, ale zachtělo se mi prozkoumat přízemí. Jen tak sama bez nikoho. Navíc to vypadalo, že nikdo nikde není. Všichni se někam vypařili. Vyhnula jsem se kuchyni a zamířila ke dveřím, za kterými jsem nevěděla co je. Otevřela jsem je a octla se v docela prostorné místnosti plné hudebních nástrojů. vzpomněla jsem si na Paddyho slova, že nechce narušovat soukromí ostatních. Teď ho narušuju já jim. Pocítila jsem ale takovou touhu podívat se víc dovnitř a nechat se pohltit atmosférou. Jen na chvilku a nenápadně, slíbila jsem si.
Kytary, bubny a plno dalších těhle kouzelných věciček. Procházela jsem mezi nimi a zatoužila si vyzkoušet, jak by zněly. Vrátila jsem se ke dveřím a přivřela je. Zabrnkala jsem na kytaru, bouchla do bubnů, prostě je vyzkoušela. Dokulhala jsem k pro mě největšímu klenotu všech těch nástrojů, klavíru. Nikdy jsem na něj nehrála profesionálně, ale strejda jeden vlastnil, takže jsem k němu chodila často na návštěvy a na klavír hrála amatérsky.
Usedla jsem za něj a zkusila vydrnkat kousek jedné skladby. Moje prsty se pomalu rozpomínaly a kmitaly po klávesách čím dál rychleji. Přišlo obtížné místo a já to zkazila. Nemohla jsem najít ten správný ton. Zkoušela jsem to znovu a znovu, ale nešlo mi to.
"Nebouchej do toho tak, ten klavír za to nemůže."
Otočila jsem se a uviděla Paddyho s Angelem.
"Sakra hlavně, že jsem si říkala jen chvilku a nenápadně.jsem totálně blbá." zamumlala jsem česky.
"Cože?"
"Nic. Omlouvám se, nechtěla jsem sem tak vlézt ... No dobře chtěla, ale jen na moment a pak jsem tady našla klavír. Já vím, říkals, že respekt soukromí je důležitej, ale nemohla jsem si pomoct. Slibuju, už se to nestane."
"To je v pohodě." řekl Paddy.
"Fakt? Určitě je blbý, že nemáte žádný soukromí a já vám ještě vlezu do věcí."
"V pořádku. Cos to hrála?" zapojil se Angelo.
"Já už ani nevím. Je to dávno, co jsem to hrála. Stejně mi to ani nešlo."
Paddy si přistrčil stoličku a sedl si vedle mě.
"Zahraj to ještě jednou." přikázal mi.
Zahrála jsem to znovu a zase zkazila.
"Znova, pomůžu ti."
Začala jsem hrát. Zaslechla jsem bubny, otočila se a Angelo seděl u bicích.
"Nepřestávej hraj dál."
Tak jsem hrála. Paddyho prsty se připojili k mým. Angelo lehce přidal na bicích. Hezky nám to znělo podle mého názoru. Nechtěla jsem to pokazit a snažila se soustředit na obtížnou část skladby. Zvládla jsem to.
"Vzpomněla jsem si, jak to má být. Docela pěkný ne?"
"Jo bylo to super. Hraješ dobře." pochválil mě Paddy.
"Jasně brácha má pravdu. Byla to senzace. Musíme to někdy doladit."
Jo, to jo. Musíš nás to naučit."
"Naučit? Slyšeli jste to jednou a už jste hráli. Učení není potřeba."
"Já jsem tady bouchal do rytmu a Paddy si sice myslí, že je machr, ale jen odkoukal, jak hraješ ty." provokoval Angelo.
"Hlavně, že to tvoje bouchání je věda." oplatil Paddy.
"Ale neříkej, že ses urazil?" přisadil Angelo.
Ze srandy se začali prát. Paddy vydával srdcervoucí skřeky a Angee přidal grimasy. Hérečky hadr.
"Já vím, život je boj. Tak se tady pozabíjejte, ale já bych s dovolením prošla." vzpomněla jsem si na jednu starou hlášku. Zapůsobila, kluci se přestali prát a nechali mě propajdat ke dveřím.
"Kam jdeš?"
"Mám namířeno do pokoje."
"Nechceš pomoct do schodů?" nabídl se Paddy.
"Ne, to je dobrý. Musím to vyjít sama. Nejde přece, abych při každé cestě nahoru někoho z vás obtěžovala."
"Neobtěžuješ. To potřebuješ pomoct jen při cestě nahoru? A co dolů?
"Na cestu dolů mám svůj vlastní recept."
"Jakej?"
"Říkám svůj vlastní, to znamená, že vám to rozhodně neřeknu."
"Záhada. Ty já mám rád. Však já si to zjistím."
"Myslíš?"
"Nemyslím, vím." řekl skálopevně přesvědčen.
"Tak když teda víš."
"Já bych ho nepodceňoval." ozval se Angee:"Když jsem byl malej, tak jsem měl kachničku do vody. Jednou se mi ale ztratila. Taky záhada. Paddy slíbil, že ji najde. Po asi dvou letech ji našel u sebe ve vaně. Tvrdil, že neví, jak se tam mohla dostat, ale nevím. Paddyho vyšetřovací schopnosti jsou prostě excelentní."
"Ty!" zařval Paddy. Angelo se rozeběhl pryč Paddy za ním. Komedianti jedni.
Zavřela jsem dveře a asi deset minut jsem zdolávala schody. Pomalu krůček po krůčku. Najednou už jsem moc nechápala slova doktora, že mám být co nejvíce v klidu. Kdyby věděl, jaký štreky tu chodím, radši by risknul jízdu po hrbolaté cestě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anelys Anelys | 11. května 2008 v 8:37 | Reagovat

Vždycky když to napíšu a jsem spokojená s délkou toho dílu, tak to sem hodím a ono je to vlastně krátký..hrůza..:D

Tak co vy na to??

2 Mentoska Mentoska | 11. května 2008 v 10:21 | Reagovat

Sim tě Evi je to hustý...........ale něco mi tu chybí....počkej, přemýšlím................jasně, mám to......pokráčko:-D:-D:-D:-D

3 petříček petříček | 11. května 2008 v 14:03 | Reagovat

vy nejste střelený,ale švihlý do palice,takové hnusné záhlaví se jen tak nevidí,celej tenhle blog je e postiženej

4 Calypso Calypso | E-mail | Web | 11. května 2008 v 19:51 | Reagovat

supeeeeeeeeeeeeeeeer!

petříček:joo ten blog je postiženej?Tak co tady děláš???

5 urgona urgona | Web | 11. května 2008 v 22:05 | Reagovat

to petříček : kdo to říká, ten to je, tomu se to rýmuje! A evidentně nechápeš význam postižený, kdyby totiž jo, zahrabeš se!

Pro holky : super, prahnu po pokráčku! honem!

6 libalibun libalibun | Web | 12. května 2008 v 0:18 | Reagovat

to petříček : o co ti jde,někdo tě zval?

Jinak Evi super,pokračuj,pokračuj,pokrařuj

7 Anelys Anelys | 12. května 2008 v 16:20 | Reagovat

petříček: Tak ti ohromně děkuju za tvůj názor...ale nám říkáš, že jsme postižený, ale zkus se podívat u sebe v pokoji co máš na zdi za plakáty...:DDDD

8 Lucinka Lucinka | 6. června 2008 v 16:34 | Reagovat

Pěkný a moc..Petříček jdi někam!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama